Přednáška bude představením knižní novinky Aurora, Červánky na východě od Jakuba Böhma:
„Červánky na východě, je tajemství, mystérium, skryté chytrým a moudrým na tomto světě, kteří je budou muset zakrátko sami zakusit. Těm však, kteří tuto knihu čtou v prostotě, s dychtěním po Duchu svatém, těm, kteří svou naději vkládají jen do Boha, těm to nebude tajemství, nýbrž otevřené poznání.“ (Aurora, Böhme)
Po letech příprav Rosekruciánského nadačního fondu vydáváme nyní knihu od Jakuba Böhma: Červánky na východě – Morgen Röte im Aufgang, známou též jako Aurora.
Jedná se, pokud je nám známo, o historicky první překlad do českého jazyka z transkripce rukopisu Jacoba Böhma.
Jakub Böhme (1574–1624) byl teolog, filozof, mystik, švec a obchodník ze Zhořelce. Böhmův přínos pro naši kulturu a filozofii je enormní, například zaujal Jana Amose Komenského a nepřímo ovlivnil Johanna Wolfganga Goetha a Jana Patočku. Böhmova inspirace sahá rovněž do výtvarného umění.
Dále citujeme: „A tak nemohu o sobě samém říkat, honosit se nebo psát nic než to, že jsem prostý muž a navíc ubohý hříšník, a musím každý den prosit pána, odpusť nám naši vinu, a říkat s apoštoly, ó pane, tys nás vykoupil svou krví.
Také jsem nevystoupil na nebe a nespatřil všechna díla a tvory Boží, nýbrž toto nebe se zjevilo v mém duchu, takže v duchu poznávám díla a tvory Boží. Ani vůle k tomu není moje přirozená, nýbrž je to puzení ducha. Však jsem také protrpěl i nejeden ďáblův pád.
Duch člověka však nepochází pouze z hvězd a živlů, nýbrž je v něm skryta též jiskra ze světla Božího a Boží síly.
Poznání Boha je však v ohni Ducha svatého zaseto a je zpočátku malé jako zrno hořčičné, jak to Kristus přirovnal, a potom vyroste jako strom a rozprostře se v Bohu.
„Když jsem se však v takovém soužení svého ducha, jemuž jsem málo, ba nic nerozuměl, co je zač, vážně pozdvihl do Boha jako velká bouře a celé mé srdce a nitro se všemi ostatními myšlenkami a vůlí, to všechno se ustanovilo nepovolit a zápasit s Boží láskou a milosrdenstvím a nepovolit, dokud mi nepožehná, to jest neosvítí mne jemným Duchem svatým, abych dokázal porozumět jeho vůli a zbavit se svého smutku. A tak duch prorazil. Když jsem ale ve své spuštěné horlivosti tak tvrdě útočil na Boha a bránu všech pekel, jako by mých sil bylo přítomno ještě více, ve vůli vložit do toho život, což by ovšem nebyla moje schopnost bez přispění ducha Božího, tu po několika prudkých útocích ihned prorazil můj duch branou pekla až do nejniternějšího zrození božství a tam byl s láskou objat, jako ženich svoji milou nevěstu. Jaké to pak bylo v duchu triumfování, to nemohu napsat nebo říci, ani se to nedá k ničemu přirovnat, než leda k tomu, že se ve smrti rodí život, a rovná se to vzkříšení mrtvých.“ (Aurora, Böhme)