„Kdo se zříká světa, musí milovat všechny lidi, neboť se zříká i jejich světa. Začíná tak tušit pravou lidskou podstatu, kterou nelze jinak než milovat, za předpokladu, že je jí roven.“ (Franz Kafka)
Náš život se odehrává současně na více úrovních. Události z různých úrovní vystupují střídavě do popředí a poutají na sebe pozornost. Všední den a sen, přání a smýšlení, nálada a stav těla nepřetržitě vyplňují vědomí. Někdy se však dostaví okamžiky zvláštního rázu. Údiv: co se děje, proč tu vlastně jsi? Jak pozoruhodné, že vůbec žiješ a jak žiješ! Jakému cíli to všechno slouží? Takovýmto okamžikům není většinou věnována pozornost. Kafka je však bral vážně, stávaly se trvalejšími, vybízely jej naléhavě ke změně života a staly se rozhodujícími pro jeho všední den i umělecké dílo. Pojďme se společně zamyslet nad jeho aforismy o smyslu života.
